OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Pojmy » Zaostřovací systém fotoaparátu pod lupou III

Zaostřovací systém fotoaparátu pod lupou III

Kvalitní zaostření je závislé na výběru roviny zaostření ve vztahu k hloubce ostrosti, pohybu na straně fotoaparátu a pohybu na straně fotografované scény. Fotografové obvykle řeší dalekosáhle expozici, kterou mohou dodatečně opravit, ale méně zaostření, které je definitivní. Naše chyby v souvislosti s automatickým ostřením jsou v praxi stále stejné a pod tíhou okamžiku je opakujeme. Jaké to jsou?

  • Autofokus zaostří o něco mimo. Zaostřovací senzory pokrývají plošku, v které mohou být na scéně různé hrany v odlišných vzdálenostech. Pak je možné, že si senzor vybere nesprávnou hranu. Tento případ může snadno nastat u makrofotografie, ale třeba i u detailu obličeje při malé hloubce ostrosti. V takových případech je nutné nabídnout senzoru výraznou hranu ve správném místě, např oko.

  • Metoda Point-recompose-shot neboli zamiř (a zaostři namáčnutím spouště), překomponuj, exponuj (domáčknutím spouště) skýtá nebezpečí nesprávného zaostření zejména při malé hloubce ostrosti. Když zaostříte např. na oko a pak skloníte fotoaparát v rámci překompozice, rovina zaostření se posune mimo oko. Typicky se metoda Point-recompose-shot používá u zrcadlovek, které mají nejcitlivější jeden středový bod ostření.

    Namáčknutím spouště zaostříte středovým bodem na květinu A. Otočíte fotoaparátem tak, že květina je v pravé části obrazu a rovina zaostření prochází bodem B. Květina je nyní o vzdálenost d před rovinou zaostření.

  • Zaostření jinam, klasicky na pozadí. Často se tak děje při automatickém výběru ostřícího bodu proto, že autofokus se chytí na pozadí s výraznější hranou. Nebo zaměříme námi vybraný bod ostření na popředí, kde je „díra“ a chytne se pozadí. Pečlivým pozorováním fotografované scény v hledáčku to poznáte tím, že je popředí rozostřené.

  • Objekt, na který jste zaostřili se poté pohnul dopředu nebo dozadu. Čím více se objekt odchýlí od roviny, na kterou je zaostřeno, tím větší bude jeho neostrost. Opět to záleží také na ohniskové vzdálenosti objektivu a vzdálenosti subjektu od fotoaparátu. Reálně můžete takovou chybu odhalit dobrým pozorováním scény, případně snímku a ten zopakovat nebo zvolit větší hloubku ostrosti.

  • Pohybová neostrost vzniká tak, že se předmět pohybuje a čas expozice jej nestačí zastavit. Nastavení expozičního času je zásadní. Záleží na rychlosti pohybu, jeho směru a vzdálenosti od fotoaparátu. Když nastavíte kratší čas, může být problém s expozicí při nižších hladinách světla. Pak nezbývá než zvýšit ISO. Může pomoct tzv. panning, což je sledování pohybujícího předmětu v hledáčku, čímž snížíte rychlost objektu vůči fotoaparátu. Pohybová neostrost je také častá forma zvýraznění pohybu na scéně.

  • Rozostření snímku ze strany fotoaparátu způsobíte chvěním rukou, případně rozhýbáním fotoaparátu při stisknutí spouště v kombinaci s nesprávným expozičním časem. Platí orientační pravidlo, že člověk udrží z ruky nejdelší expoziční čas, který se rovná převrácené hodnotě použité ohniskové vzdálenosti objektivu. Ohnisko 300 mm = 1/300 vteřiny atd. To platí na přepočtená ohniska k plnému formátu, neboli po vynásobení crop faktorem. Je to hodně o konkrétní situaci a konkrétním fotografovi. Já mám vyzkoušeno, že můžu použít o 10 % delší čas expozice od tohoto pravidla, aniž by byl snímek neroztřesený. U statických snímků je pomocníkem stabilizátor obrazu na snímači fotoaparátu nebo v objektivu a ještě lepším pomocníkem je stabilní stativ, kdy expoziční čas neřešíte.

Ostrý obraz a expoziční hodnoty

Velmi krátký expoziční čas a současně vysoké clonové číslo je univerzální ochranou proti rozostřenému snímku. Krátký čas eliminuje pohybovou neostrost na straně scény i na straně fotoaparátu a dost vysoké clonové číslo rozšiřuje hloubku ostrosti. Při limitních hodnotách ISO (šum, rozostření detailů) jsou takové expoziční parametry reálné jenom při velmi intenzivním osvětlení scény. Fotografie na přímém slunci nejsou moc pěkné, takže je to stálý konflikt mezi vrcholy expozičního trojúhelníku, které řešíte kompromisy mezi expozičním časem, clonou a hodnotou ISO.

Ostřící režimy 

Jednorázové automatické zaostření vyhodnotí ostrost na vybraném ostřícím bodě a zaostří. Značí se obvykle AF-S, One Shot (Canon), S-AF (Sony). Na pohyb předmětu nijak nereaguje. Zaměříte na objekt, namáčknete spoušť a po potvrzení zaostření (pípnutím, probliknutím zaostřovacího bodu, rozsvícením indikátoru zaostření v hledáčku) exponujete. Pokud zapnete automatický výběr zaostřovacího bodu, tak vybere fotoaparát zaostřovací bod stejně jako při úplném automatu. Pak jenom mačkáte expozici. Nechat výběr bodu ostření na fotoaparátu je značně nespolehlivé. Často si vybere místo s nejpatrnější hranou nebo nejbližší objekt.

Druhým režimem je kontinuální ostření AF-C, Al Servo nebo CA-F. Pracuje na analýze pohybu objektu a predikci, kam bude objekt dál směřovat. Podle toho AF přeostřuje. Jeho obsluha je náročnější. Vyberete ostřící bod, zaostříte na pohybující předmět a pohybem fotoaparátu ostřící bod udržujete na předmětu, který má být zaostřený. Fotoaparát ostří, dokud nedomáčknete spoušť. Pokud zvolíte automatický výběr ostřícího bodu, tak zaostříte jedním bodem a systém bude přeostřovat a zároveň si budou ostřící body předávat pohybující objekt.

Pro úplnost uvádím ještě třetí režim AF-A (automatic focus auto) nebo Al Focus. Ten má rozeznat, zda je objekt v klidu nebo v pohybu a podle toho přepínat mezi dvěma předchozími režimy. Taková je teorie, ale podle mých zkušeností to moc nefunguje. Naštěstí nám první dva režimy bohatě stačí.

Úspěšnost kontinuálního ostření je velmi závislá na několika faktorech, kterými jsou:

  • Čím více je ostřících bodů, tím může autofokus lépe sledovat pohyb objektu.
  • Čím jsou ostřící body blíž u sebe, tím si na nich autofokus snáz předává objekt.

  • Čím větší plochu hledáčku zaostřovací body pokrývají, tím lépe mohou sledovat objekt po velké části fotografované scény.

  • Fundamentální pro sledování objektu jsou algoritmy daného fotoaparátu pro predikci pohybu.

Samozřejmě je ještě manuální režim zaostření MF. Při jeho zapnutí je automatické ostření vypnuto a ostříte ručně pomocí zaostřovacího kroužku objektivu. Při tom pozorujete v hledáčku nebo na displeji scénu a kontrolujete ostrost požadované pasáže. Ověřit to pomohou, jako u One Shot, pípnutí, probliknutí zaostřovacího bodu a rozsvícení indikátoru zaostření v hledáčku. Manuální ostření je potřebné zejména v situacích, kdy má autofokus problém se zaostřením např. ve tmě, makrofotografii nebo portrétu v detailu při malé hloubce ostrosti.

Oddělené zaostřování od expozice

Fotoaparáty mají dvoupolohovou spoušť. V první poloze (namáčknutí) dojde k zaostření a poloze druhé (domáčknutí) k expozicí. Často je výhodné mít tyto dvě funkce oddělené na různých tlačítkách. Spoušť má v takovém případě funkci expozice a tlačítko na zadní straně fotoaparátu v dosahu pravého palce zaostření. Většinou je zadní tlačítko označeno AF-ON. K čemu je oddělená expozice od zaostřování dobrá?

Canon 5D Mark III

Zaostřování metodou Point-recompose-shot je jednodušší s použitím tlačítka AF-On. Jednou zaostříte palcem a pokud se objekt nehýbá (nebo setrvává v hloubce ostrosti), tak exponujete s přestávkami libovolné množství snímků. Fotoaparát nemusí při každém stisknutí spouště zaostřovat znovu a znovu.

Také průběžné ostření je jednodušší. Při kontinuálním ostření můžete stisknutím palce nepřetržitě ostřit na pohybující objekt a průběžně kdykoliv exponovat snímky. Při klasickém neodděleném ostření musíte vždy po expozici znovu najít pohybující se objekt a nasadit bod ostření.

Sony Alpha A7 III

Vůbec nemusíte přepínat mezi jednorázovým a kontinuálním ostřením. Máte stále nastaveno kontinuální ostření. Ostříte kontinuálně držením tlačítka AF-ON. Pokud chcete přejít na jednorázové zaostření, tak nedržíte tlačítko AF-ON, jenom ho krátce zmáčknete, když je ostřící bod na správném místě a po zaostření zase tlačítko pustíte. Zaostření se zafixuje a exponujete. Chcete rychle přejít na kontinuální snímání? Držíte tlačítko a už foťák ostří průběžně a mačkáte spoušť, kdy chcete.

Dalším efektem je, že dokud palcem nestisknete AF-ON, tak můžete manuálně ostřit bez nutnosti přepnout na manuální ostření. Exponujete, aniž se manuální ostření změní.

Samozřejmě musíte nastavit v menu fotoaparátu funkci spouště jenom na expozici a tlačítko AF-ON na ostření. To je možné pouze u lepších fotoaparátů.

Levnější zrcadlovky a systémové kompakty tlačítko AF-ON nemají, ale na jeho místě je tlačítko AE/AF lock, které si můžete obvykle nastavit tak, aby se chovalo jako AF-ON.

Ostření palcem je z počátku dost nezvyklé a může se stát, že rozhýbáte nějaký snímek. Chce to trochu natrénovat a pak se budete divit, že vaše spoušť měla někdy funkci zaostření.

Pohybová ostrost a neostrost

Téměř každý fotograf ví, že pro zmrazení pohybu bez pohybové neostrosti je nutný krátký expoziční čas. Platí, že čím rychlejší je pohyb, čím je blíž, čím je delší ohnisko objektivu a čím je kolmější pohyb k ose objektivu, tím musí být kratší čas expozice. Z toho plynou různá omezení. Krátký čas expozice pustí na snímač méně světla, což můžete vykompenzovat nižším clonovým číslem nebo vyšší hodnotou ISO. Menší clona ovšem znamená menší hloubku ostrosti a drahé světelné objektivy. Vyšší ISO zase zvýšenou zrnitost snímku a horší detaily nebo drahé full frame fotoaparáty, které snesou o něco vyšší hodnoty ISO.

V mnoha případech je nejlepším řešením snímku zdůraznění pohybu záměrným rozmazáním části, která je v pohybu. Je to taková alchymie. Jaký vybrat čas expozice, aby byla máznutá ruka tenisty a odpálený míček, ale zároveň ostrý tenista? Jaký použít expoziční čas, aby byl dostatečně krátký na zastavení jedoucího motocyklu a zároveň dostatečně dlouhý na rozmazání paprsků kola onoho motocyklu? Není univerzálních časů, protože je mnoho proměnných a nejlepší radou je odzkoušet fotografovat v různých situacích.

Kdyby tam nebyl chlapec na skejtu nebo byl ostrý, snímek by neměl cenu. F/11, 1/160 sec. Zásadní je expoziční čas, který právě takto rozmázl jedoucího chlapce v závislosti na směru pohybu, jeho rychlosti, odstupu od fotoaparátu a ohniskové vzdálenosti objektivu (35 mm). Fotografie vypadá jako z nedaleké budoucnosti.

Panning je technikou pro zdůraznění pohybu rozmazáním jinak statického pozadí a dobře provedený panning je docela působivý. Sledujete pohyb fotoaparátem při nastavení relativně delšího času expozice. Ve vhodný okamžik exponujete. Z praktického hlediska je důležité sledovat pohybující objekt i chvíli po expozici a držet objekt po celou dobu sledování na stejném místě v hledáčku, třeba na některém ostřícím bodě. Při panningu vypněte klasický stabilizátor obrazu, jinak bude marně stabilizovat pohybující se fotoaparát a to negativně ovlivní obraz. Některé stabilizátory se dají přepnout do módu stabilizace pouze jedné, automaticky detekované osy kolmé na směr pohybu fotoaparátu. Taková stabilizace je naopak na panning velmi vhodná.

Panning v působivém provedení. Fotoaparát full frame, ohnisková vzdálenost 105 mm, clona F/4 expoziční čas 1/25 sec, ISO 280.

Rozmazání pohybujícího je opačný postup tomu předešlému. Spočívá na nastavení expozičního času dost dlouhého na rozmazání pohybujících se předmětů a dostatečně krátkého na udržení statických pasáží ostrých při fotografování z ruky. Pak je vše pohyblivé rozmazané a okolí ostré. Efekt vynikne u pestrých a rozmanitých barev pohybujících předmětů.

Tady jsem byl ve svízelné situaci. Na scéně bylo málo světla a blesk jsem nemohl použít, protože ho nebylo kde odrazit a hlavně bych zrušil unikátní světelnou situaci snímku. F/3.5, 1/160, ISO 12800. Pro efekt pohybu paliček bubeníka byl třeba expoziční čas 1/160 sec. Vysoké ISO se podepsalo na fotografii, ale jinak bych ji nepořídil a i při nedostatku v kresbě se mi líbila, protože přesně vystihovala okamžik. 

edostření je technika, kdy pohybující se objekt projde předem stanovenou rovinou zaostření. Zaostříte na určitou vzdálenost pomocí předmětu, který se tam nachází. Zaostření uzamknete nebo přepnete do manuálního režimu ostření a čekáte na okamžik, kdy pohybující se objekt bude procházet tímto místem. I když je reakce spouště fotoaparátu rychlejší, protože nemusí čekat na zaostření, přece jenom nějaká prodleva je, takže musíte exponovat o fous dříve, aby rychlý objekt dojel na stanovené místo. Opět je potřeba vyzkoušet konkrétní situace s konkrétním fotoaparátem. Autofokusy jsou nepřesné ve slabém světle, v protisvětle a u scén s absencí hran nebo kontrastů. Metoda předostření může celkem jednoduše tyto nedostatky autofokusu eliminovat.

Pokud je na snímku člověk jako hlavní motiv, zaostřujte na oči. Častým kreativním nástrojem je malá hloubka ostrosti. Pak je zvýrazněn zaostřený hlavní motiv, který je zdůrazněný oddělením od neostrého pozadí. Hloubka ostrosti je menší, pokud je delší ohnisko objektivu nebo nižší clonové číslo. Jak mnoho má být rozostřené okolí hlavního motivu je na fotografovi, který řeší otázku, jak má být pozadí rozostřené. Zda bude hlavní motiv zasazen více, méně nebo vůbec do kontextu je důležitým parametrem kompozice. O tento nástroj jsou ochuzeni ti, kteří mají fotoaparát s velmi malým snímačem a pevným širokoúhlým objektivem (klasicky smartphon). Ti mají zaostřeno vždy na všechno, ale vzhledem k malým snímačům s nesmyslně mnoha snímacími prvky (tzv. rozlišení) v kombinaci s jednoduchými objektivy není vše ostré. Vynahrazují to masivním softwarovým doostřením, což je matematické zvýšení kontrastu hran rozdílných jasů nebo barev. Výsledný obraz žádná data navíc nezíská. Naopak snímek je degradován, ale subjektivně je ostřejší. Z povahy digitální fotografie jsou doostřovány všechny snímky, ale v ideálním případě málo. Každý zná doostřování v nějakém programu pro úpravu fotografií, ale i tady platí, že méně je více.

Fotografie z protiromské demonstrace z Dubí u Teplic. Zaujali mě oči těžkooděnce, což je těžkooděnkyně? Fotoaparát se snímačem full frame a hodně dobrý objektiv. Při ohniskové vzdálenosti 70 mm, malém odstupu a cloně F/4 jsou superostré oči a kukla. Ostrá je výstroj a neostré, nicméně čitelné pozadí, kde je důležitý špalír za stojící policistkou připravenou k zásahu. Žena v pozadí prozrazuje, že policistce je asi horko.

Nejslabším místem procesu vytváření fotografie je její ostrost, protože to neumí stoprocentně fotoaparát a více či méně ani fotograf. Výrobci fotoaparátů se docela úspěšně snaží, aby to jejich výrobky uměly více. Aby to uměli více i fotografové, je cílem tohoto článku. 

Zaostřovací systém fotoaparátu pod lupou I.

Zaostřovací systém fotoaparátu pod lupou II.





Oblíbené odkazy