OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Home » Základy kompozice fotografie I: Bod, linie, struktura, rytmus

Základy kompozice fotografie I: Bod, linie, struktura, rytmus

V přehršli článků o technice fotografování a fotografické technice cítím absenci slov o kompozici, která je pro snímek rozhodující. Snažím se to napravit sérií článků, kde se budu touto problematikou zabývat.   

Kompozice ve fotografii je uspořádání prvků v obrazu. Existují osvědčená pravidla kompozice, při jejichž používání je pravděpodobnější, že vaše fotografie budou pro diváka srozumitelnější. Budou se divákovi líbit, budou ho zajímat. Způsob organizace prvků fotografie má předvídatelný účinek na diváka. Vyváženost a vizuální napětí zvolíte kompozicí. Oko vždy hledá harmonii a vizuální rovnováhu. Některé obrazové prvky a kompozice v sobě ukrývají více vizuální energie a dynamiky, např. diagonály. Pomocí těchto prvků vyjádříte dynamiku scény. Pokud znáte potenciál jiné stavby budoucího snímku a jeho odezvu u diváka, realizujte svoji představu. Obecně se můžete spolehnout na své vrozené schopnosti a vytvářet překrásná díla intuitivně bez jakýchkoliv znalostí kompozice. Obávám se však, že takových je mezi námi poskrovnu a když ano, tak o tom neví. My ostatní spoléháme na osvědčené principy.      

Kompoziční pravidla vypozorovala celá řada umělců i pečlivých pozorovatelů a platí i pro fotografie. Jsou to ověřené principy, které divák akceptuje nehledě na svůj vkus, naturel, náladu nebo přesvědčení. Pokud nechcete v rámci tvůrčí svobody dodržovat zavedená kompoziční pravidla a budete se řídit svými pocity, skončíte u zavedených kompozičních pravidel. Klasická pravidla kompozice dodržujeme také kvůli úspoře času. Mohu umisťovat hlavní motiv snímku na různá místa, abych přišel na to, že nejlepší je to ve zlatém řezu.    

Kompozici fotografie často intuitivně slučujeme s kompozicí obrazu. Má mnoho společného, ale zásadně se liší v prostředcích realizace. Malíř vidí kompozici ve svých představách a jednotlivé prvky si libovolně rozmístí. Fotograf musí svoji kompozici reálně zahlédnout a pak ji zaznamenat. To je zásadní specifikum a od toho se odvíjí dovednosti fotografa. S ohledem na kompozici měníte úhly záběru, polohu fotoaparátu a zarámování snímku. Také čekáte na pozice jednotlivých prvků ve fotografii nebo si je naaranžujete. Hledáte příhodné světlo na scéně. V každém případě konečnou skladbu fotografie vidíte (až na různé retuše a montáže).

Snažte se komponovat svůj snímek v hledáčku (displeji) a v editoru ji případně mírně korigujte. Čím víc oříznete, tím víc se vám to nepovedlo. Postproces používáme na úpravu dobrých fotek, ne na zachraňování špatných. Specifická je v tomto akční reportáž, kde výraz naprosto převažuje formu, ale i tam se snažím vidět předmět (obsah) včetně způsobu jeho interpretace (forma).

Pokusím se zformulovat základy kompozice a designu tak, abyste je mohli snadno v praxi použít a vylepšit tím svoje snímky. V žádném případě nejsou kompoziční zásady dogmata, která nemůžete porušit. Nejsou to ani snadná řešení realizace obrazu fotografované scény. Mezi nejčastěji používané prvky kompozic jsou bod, linie, struktura, rytmus.

Bod (předmět)

Umístění bodu na střed snímku je statické a fádní. Velmi daleko od středu směrem k rohům není pro diváka příjemným řešením, pokud neví proč tomu tak je. Harmonickým řešením je umístění bodu na fotografii zhruba do zlatého řezu. Jeho zjednodušenou a rychle použitelnou variantou je třetinová kompozice. Rozdělíte snímek na třetiny dvěma svislými a dvěma vodorovnými přímkami. Zlatý řez leží přibližně v jejich průsečících (orig. nepatrně víc směrem ke středu). Průsečíky označují silné obrazové body, třeba pro hlavní motiv. Poblíž pomyslných přímek umisťujte významné linie.

Linie

Nejsilnějším kompozičním prvkem jsou linie. Linie může být spojitá nebo pomocí více bodů naznačená. Linie mohou být kontrastem jasů, barev, struktur či tvarů. Úhlopříčné linie vzbuzují pocit pohybu, vzestupu a sestupu, aktivity, dynamiky a rychlosti. Vyjadřují směr a představují napětí. Oživí statickou kompozici. Diagonální linie vedou pohled, nejlépe k hlavnímu motivu. Nemusí se srovnávat s okraji fotografie a mohou využívat více směrů. Silně působí sbíhání rovnoběžných linií. Toto perspektivní zkreslení interpretujeme jako prostorovou hloubku. Nejlépe jej realizujeme širokoúhlým objektivem na liniích vedoucích z popředí do pozadí.

Úhlopříčné linie zdůrazňují chvat zaznamenaného okamžiku.

Perspektivní zkreslení vede oko diváka k velmi malé postavě v dálce, která se stává výrazným hlavním motivem se symbolem odcházení.

Vodorovné linie navodí klidnější pocity a stabilitu. Klasický je např. horizont. Nejlépe jej umístíte do třetinové kompozice. Čím je důležitější spodní část obrázku, tím umístíte horizont výše a naopak. Svislé linie nám asociují víc pohybu a rychlosti nahoru či dolů, ale také pevnost a důstojnost (stromy, stavby, lidé). Několik vertikálních čar u sebe nám připomíná bariéru, plot. Vertikály a horizontály nemají půlit obraz.

Mým záměrem byla symetrie, proto jsem komponoval horizont skoro doprostřed.

Divák hledí na Pegase zpoza mříží (okno hotelu), což je dostatečně symbolické

Napětí při pohledu na úhlopříčnou linii, pocit stability z vodorovné a dojem zemské přitažlivosti ze svislé linie. To jsou pocity, které nám různě orientované směry připomínají. Nakloněním fotoaparátu můžete svislé i vodorovné čáry měnit na skloněné, což je výsledkem pohledu na ně. Podstatný je úhel, který svírá linie se stranou fotografie.

Naklonění zvýrazní úsilí cyklisty. Snímek je velmi dynamický, což způsobila vzniklá úhlopříčka a pomalá závěrka. 

Zaoblené linie neboli křivky mění směr a mohou mít rytmus. Vyvolávají pocit klidného (pokud jsou strmé tak rychlého), plynulého pohybu a stanovují směr, kterým bude divák prohlížet fotografii. Křivky mění směr, proto je nemusíte srovnávat se svislou ani vodorovnou stranou fotografie. Křivky jsou druhým (po diagonálách) významným nástrojem pro řízení směru, ve kterém si divák prohlíží fotografii. Najít a umístit křivku do fotografie je obtížnější než je to u šikmých čar. Diagonálu můžete získat volbou stanoviště, ale křivka musí existovat v reálné scéně. Působivá je esovitá křivka přes diagonálu. Dává pocit prostoru i hloubky.

Jako když okem naskočíte na tobogán (teplická sportovní hala).

Třetinová kompozice hlavního motivu i mírné křivky k němu směřující navozují klídek a pohodu babího léta. 

Rytmus ženských i přírodních křivek je evidentní.

Pomalá závěrka a esíčko silnice způsobily hloubku a dynamiku snímku.

                        

Struktura

Vidění a sdělení struktury je velmi závislé na světle. Vyžaduje boční osvětlení z nízkého úhlu. Bez stínů není struktury. Struktura vyvolá v divákovi emocionální odezvu tím, že navodí jeho hmatovou představu. Zachycuje povrch předmětů.

Je tam také zjevně naznačená diagonála.

                                                                                                                     

Rytmus

Rytmus vyvolává pocit pohybu, aktivity a musí mít směr. Jakmile oko zachytí rytmus v obraze, vede jej. Pokud není ukončen předpokládá, že bude pokračovat dál mimo obraz. Návaznost přidává obrazu na harmonii a pokračování na síle.

Bez úhlopříčných stínů by rytmus neměl váhu.

Neukončený rytmus vzoru nás vede za hranice snímku, proto se zdá páv rozložitější. 

Hledejte základní stavební kameny fotografické kompozice a použijte je ve prospěch vašeho fotografického záměru. Potom budou vaše snímky srozumitelné i pro diváky.   

Základy kompozice II

Základy kompozice III

Základy kompozice IV

Základy komozice V

 

Oblíbené odkazy