OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Jak fotografujeme » Vnímáte scénu opravdu tak, jak ji zaznamená fotoaparát?

Vnímáte scénu opravdu tak, jak ji zaznamená fotoaparát?

Oči a mozek vnímají scénu jinak, než jak ji zaznamená fotoaparát. Vidíte úžasnou scénu a zhotovíte její snímek, který může být v rozporu se záměrem nezajímavý a nudný. Příčinou je nesoulad mezi tím, co zaznamenáte fotoaparátem a tím, co vnímáte. Objektiv reprodukuje snímek objektivně s ohledem na svoji konstrukci a fotoaparát jej tak zaznamená. Tentýž snímek vidí oči odlišně, a navíc je mozkem manipulován a pozměňován na základě zkušeností. Když přesně víte, v čem spočívají výše uvedené rozdíly, počítáte s nimi nebo je eliminujete. Pak budou fotografie odpovídat vašim záměrům. V čem jsou ty odlišnosti?

Atmosféra, emoce

Oči vnímají scénu a mozek vedle světla přidává další vjemy: náladu fotografujícího, vůni, teplo, zvuky. Vše dohromady vyvolává emoce. Fotografie zaznamená pouze světlo. To musí nepřítomné vjemy popsat, nebo je oželet. Popište obsahem snímku a jeho formou celkovou atmosféru.  

Fish Market v Seattlu je neskutečné místo, kde na sebe prodavači křičí, vtipkují a házejí si ryby, jak si je zákazníci objednali. Je to taková prodejní show za charakteristického čichového zážitku, nikoli nepříjemného. Na fotografii je obtížné zachytit ojedinělou atmosféru. První snímek je po technické i kompoziční stránce nepříliš zdařilý, ale částečně atmosféru vyjadřuje. Druhý snímek je sabotáží na duch místa. Teprve třetí snímek odpovídá skutečnosti. Podílí se na tom hlavně obsah fotografie a forma (neostrost, kompozice) vše dokresluje.

Rušivé prvky

Oko a mozek si vybere ze scény to, co ho zajímá a ostatní upozadí. Fotoaparát zaznamená vše, co je v hledáčku stejnou váhou. To je důvodem, proč na fotografii na první pohled vidíte rušivé prvky, které jste v hledáčku nezaznamenali. Krátkodobé jevy nás nezajímají. Mozek ví, že větev nebo sloup trčící z hlavy strýčka je krátkodobý jev a z pohledu fotografa takové věci bagatelizuje a koriguje. Na fotografii je to jevem trvalým a nepříjemným. Při komponování scény se cíleně chvilku zaměřte na místa mimo hlavní motiv a i podle nich upravte záběr. Časem to budete dělat automaticky. Pokud není jiného zbytí, počítejte s dodatečnou retuší rušivého prvku už při kompozici snímku.

Vyvážení bílé

Mozek ví, co je bílé a tak to interpretuje. Fotoaparát, pokud mu nenapovíte nastavením vyvážení bílé, zaznamená původně bílé předměty nasvícené zabarveným světlem barvou tohoto světla, tedy objektivně správně. Tomu pak odpovídají i ostatní barvy. Mozek má informaci, jakou barvu má sníh nebo jaká je pleťová barva. Podle okolních podmínek se překalibruje na základě nashromážděných zkušeností a tak barvy interpretuje. Fotoaparát to umí automaticky, ale nedokonale. U atypických situací nastavte vyvážení bílé podle konkrétních podmínek nebo fotografujte v RAW, kde je dodatečné vyvážení bílé téměř bezztrátovým procesem.


Slunce bylo na Moldavě v Krušných horách za obzorem a osvítilo scénu odrazem od oblohy. Výsledkem bylo modré světlo. Automatika vyvážení bílé takovou situaci sama neuměla vyhodnotit, proto je sníh výrazně modrý.

Rozsah jasů

Dynamický rozsah oka je asi 15EV a po adaptaci na stíny respektive světla 30EV. Nejlepší fotoaparáty dosahují 14EV. Změna o 1 EV znamená, že se jedná o dvojnásobné (poloviční) množství světla. Okem vidíme detaily ve velmi tmavých partiích scény i v nejsvětlejších místech, ale krajní jasy fotoaparát nezaznamená. Silně přimhuřte oči a tím snížíte jejich dynamický rozsah. Využijte také zobrazení přepálených míst snímku na displeji fotoaparátu a podle toho exponujte. 


Tak fotoaparát zobrazil velmi kontrastní scénu, aby byla dobře vykreslena její část v průzoru mezi skalami. Dynamický rozsah snímače fotoaparátu byl menší, než rozsah jasů scény, proto jsou tmavé pasáže skal zcela bez kresby.


Obrázek jsem vyrobil metodou HDR složením pěti snímků, aby bylo patrné, jak jednotlivé části scény vypadají. Naše oči nevidí scénu přesně takto, ale také zaznamenají všechny její části.

 

Prostorové vnímání

Očima vidíme prostorově. Pro prostorové vidění je nutné, aby předmět sledovalo každé oko z jiného úhlu tak, jak to činí. Mozek z posunutých obrazů a zkušenosti sestaví 3D vidění. Nic takového fotoaparát neumí, ale umí to zařídit fotograf.  


Ač to tak při fotografování nevypadalo, je snímek bez popředí plochý. Širokoúhlý objektiv zabral vše malé oproti dojmu v reálu. Fotografie bez měřítka budí dojem, že se jedná o maketu.


Kompozice a výběr scény je to, co významně přispělo k prostorovému vjemu. Zužující se diagonální linie v popředí. Pět linií do hloubky snímku (zeď, stromy a domky, kostel a vesnice, hory v pozadí, další pásmo hor se vzdušnou perspektivou).   

 Malé, velké, podstatné

Naše smysly vnímají realitu v zorném úhlu asi 170o včetně okrajového, periferního vidění. V úhlu okolo 45o vnímáte detaily a úhel 1o je ten, kam se zaměřujete se 100% využitím rozlišení, ale také subjektivním důrazem. Okolní detaily potlačujete, jak již bylo řečeno. To je přesně důvodem pidilidiček na fotkách z dovolené před hradem. Chcete tam mít celý hrad a manželku s dětmi před ním vidíte zřetelně. Na fotografii je tedy celý hrad a postavičky před ním nerozeznáte, jsou v tomto smyslu nepodstatné. Řešení je, pokud zaznamenáte charakteristický detail hradu a plnohodnotné postavy včetně jejich výrazu, nebo postavy situujete do popředí s větším odstupem od hradu.

 Tady jsem naopak využil ještě menších, anonymních postaviček na fotografii, než se jeví ve skutečnosti jako měřítko ke zdůraznění monumentálnosti, v tomto případě zámku Hluboká. 

Jiné fotografické řešení je „postava v dálce sbíhajících se kolejí“. Náš systém vidění kompenzuje perspektivní rozdíly velikosti předmětů. Vzdálené objekty zvětšuje a blízké zmenšuje. Pro život je to praktické a fotografy to mate. Ve skutečnosti postavu v dálce vnímáme větší a na ni se zaměříme. Jinak by byla „neviditelná“. Na fotografii je proporcemi „neviditelná“, ale zaměříme se na ni fotografickými prostředky.

Kompozice obrázku způsobila, že dominantním prvkem je malinká postavička, ke které vede neomylně pohled diváka perspektivní sbíhání linií a rytmus pražců.

Rychlejší než oko

Oko funguje jako kamera. Zaznamenává jednotlivé obrazy ve frekvenci 1/30 sec, pak zaniknou, ale cosi si zapamatujeme. Fotoaparát umí zachytit moment v řádu několika tisícin vteřiny nebo načíst statický obrázek dlouhým expozičním časem, kdy zaznamená i jasy pod prahem vnímání oka.

 

Čas expozice 1/1000 sec. Takový okamžik nejsme schopni okem zachytit a mozkem zaznamenat. Umíme ho však předpokládat a zaznamenat fotoaparátem. Protože nevidíme rozfázovaný pohyb, musíme to zmáčnout naslepo, případně použít kontinuální snímání. 


Expoziční čas 25 sec. Okem se fotografovaná scéna jevila tmavší. Rozzářený snímek zachytil až snímač fotoaparátu. Při znalosti problematiky je možné takovou fotografii předpokládat, i když ji před expozicí nevidíte.

Otřepaný výraz „rozdíl mezi slovy a činy“ by se dal parafrázovat jako „rozdíl mezi tím, co fotograf vidí a zaznamená“. Pokud máte jasno v čem je tento rozdíl, můžete s ním počítat a přizpůsobit mu své tvůrčí snažení.


Noční promenáda na Ibize. Fotografováno bleskem namíchaným se stálým světlem. Pozadí není utopené ve tmě a dokresluje atmosféru. Soustředil jsem se také na ženu na lavičce, jejíž výraz se mi zdál pozoruhodný. Pro sledování hlavního motivu a pozadí mi unikla tyč ve tmě popředí, která  osvětlena bleskem, znehodnotila jinak zajímavý snímek.   

Pokud víte, jaký bude snímek scény, kterou vidíte, vyhnete se nepříjemnému překvapení. Fotografie bude odpovídat vašemu záměru. Při fotografování berte do úvahy rozdíly mezi vnímáním fotografované scény a jejím budoucím snímkem. Vyhnete se kompozičním chybám a vaše snímky získají další tvůrčí rozměr.   

 

 

 

Oblíbené odkazy