Úvodní stránka » testování » Pět pravidel pro dobrou fotografii

Pět pravidel pro dobrou fotografii

Co fotíš? 21 fotografií

První pravidlo zní poněkud banálně, ale je zásadní pro budoucí snímek. Okolo sebe máte nekonečné množství scén, které můžete zaznamenat. Ty se obvykle mění s časem nebo si je můžete upravovat. Musíte z nich vybrat jednu scénu (případně jednu sérii), kterou zaznamenáte svým fotoaparátem a odůvodnit si, proč právě tuto. Přesně to je váš tvůrčí vklad.

Emoce, které u vás vyvolá vybraná scéna, jsou dobrým vodítkem. Pro začátek si pro sebe vytvořte název snímku (Láska, Radost, Strach, Údiv, Linie, Stíny, Starý strom atd.) Hned bude jasno, co a proč fotíte. Všimněte si, že názvy jsou zejména emoce nebo myšlenky, což je lepší než popis, třeba Žena se svými dětmi.

1, 2 Prague Pride. Několik minut dělí tyto dva snímky. První má zřetelný motiv, světlo, výraz. Druhý, se stejným děvčetem, to postrádá.

3 Není důležité, že se jedná o Mariánský most v Ústí nad Labem. Snímek bych nazval linie.

4 Detail zimního stadionu v Teplicích. Nabízí se název Křivky a obdélníky.

Odpověď na otázku „co fotíš“ programově trénujte. Nic to nestojí a je to velmi efektivní. Když někam jdete, třeba na procházku, ale i na nákup, když jedete autobusem nebo vlakem, zadejte si úkol hledat fotografické scény. Mám odzkoušené, že to funguje jenom tehdy, když jste sám a soustředěný pouze na toto.

Při fotografování, stejně jako při popsaném trénování na fotografování, je nutné brát v potaz některé rozdíly mezi tím, jak vnímáte scénu a jak ji zaznamená fotoaparát. Oči a mozek jsou daleko složitějším zařízením než objektiv a snímač fotoaparátu.

Stává se, že vidíte úžasnou scénu, zhotovíte její snímek a ten může být nezajímavý a nudný. Příčinou je nesoulad mezi tím, co zaznamenáte fotoaparátem a tím, co vnímáte. Objektiv reprodukuje snímek objektivně a fotoaparát jej tak zaznamená. Tentýž snímek často vidí oči odlišně, k čemuž se přidává mozek, který s obrazem manipuluje na základě zkušeností. Když přesně víte, v čem spočívají rozdíly mezi tím, co v reálu vidíte a co vyfotografujete, můžete je lépe eliminovat. Na co se zaměříte?

Atmosféra, emoce

Oči vnímají scénu a mozek vedle světla přidává další vjemy: Náladu fotografujícího, vůni, teplo, zvuky. Vše dohromady vyvolává emoce, ale jenom u toho, kdo na tom místě je. Fotografie zaznamená pouze světlo, které musí nepřítomné vjemy popsat nebo na snímku nebudou. Popište obsahem snímku a jeho formou celkovou atmosféru. Nejlepší bude příklad.

5, 6, 7 Navštívil jsem Fish Market v Seattlu. Je to opravdu neskutečné místo. Prodavači na sebe křičí, vtipkují a házejí si ryby, které zákazníci objednali. Je to taková prodejní show za charakteristického čichového zážitku, nikoli nepříjemného. Na fotografii je obtížné zachytit ojedinělou atmosféru. První snímek je po technické i kompoziční stránce nepříliš zdařilý, ale částečně atmosféru vyjadřuje. Druhý snímek je sabotáží na duch onoho místa. Třetí snímek odpovídá skutečnosti. Podílí se na tom obsah fotografie i forma (neostrost, kompozice), která vše dokresluje. Já tam cítím i ten rybí zápach nebo lépe řečeno odér, ale kdo tam nebyl, tak ho necítí stejně.



Rušivé prvky

Oko a mozek si vybere ze scény to, co ho zajímá a ostatní upozadí. Krátkodobé jevy nás nezajímají. Mozek ví, že větev nebo sloup trčící z hlavy strýčka je krátkodobý jev a z pohledu fotografa takové věci bagatelizuje a koriguje. Fotoaparát zaznamená vše, co je v hledáčku stejnou váhou. To je důvodem, proč jsou někdy na fotografii rušivé až bizarní prvky, které jste v hledáčku nezaznamenali. Na fotografii je to jevem trvalým a nepříjemným.

Nenechte se uchvátit hlavním motivem natolik, že zapomenete sledovat zbytek snímku. Ač se to nezdá, je to poměrně těžké. Zvláště u silného dominantního prvku, typicky obličeje nebo vypjatého děje, se to lehce stane.

Při komponování scény se cíleně chvilku zaměřte na místa mimo hlavní motiv a i podle nich upravte záběr. Časem to budete dělat automaticky. Pokud něco ruší hlavní motiv, změňte svoji pozici, použijte jiné ohnisko objektivu nebo změňte hloubku ostrosti (u malých snímačů to nelze). Když není jiného zbytí, počítejte s dodatečnou retuší rušivého prvku už při kompozici snímku.

8 Pan ministr vnitra Chovanec se jel podívat do Janova (část severočeského Litvínova), aby na vlastní oči viděl vyloučenou lokalitu. V pozadí je krásně vidět Chemopetrol Litvínov, České středohoří a pan ministr dopadl takhle. To by se dalo použít jako že pan ministr vnitra je napojen na své tajné služby.

9 Na jedné svatbě byl oběd v Mysliveckém sále, tak jsem neodolal a udělal tuto fotografii. Samozřejmě jsem se pak dotyčného zeptal, jestli mu to nevadí a on měl smysl pro tento vtípek, tak to bylo OK. Myslím, že by se to mohlo stát i nechtíc, i když asi ne tak přesně.

Některé prvky scény nevidíme ze subjektivních důvodů a fotoaparát je objektivně zaznamená. Sledujte pozorně i popředí hlavního motivu! Když je něco špatné na pozadí, tak to není tak zlé jako když je to na popředí.

10 Noční promenáda na Ibize. Přisvítil jsem popředí bleskem a jeho světlo namíchal se stálým světlem. Pozadí nebylo utopené ve tmě a dokresluje atmosféru. Soustředil jsem se na slečny v popředí a také na ženu na lavičce, jejíž výraz se mi zdál pozoruhodný. Unikla mi tyč v šeru popředí, která intenzivně osvětlena bleskem vypadá jako špatný fotografický vtip.

Vyvážení bílé

Mozek ví, co je bílé a tak to interpretuje. Fotoaparát zaznamená původně bílé předměty nasvícené zabarveným světlem barvou tohoto světla, tedy objektivně správně.

Mozek má informaci, jakou barvu má sníh, šaty nevěsty nebo jaká je pleťová barva. Podle toho se překalibruje a tak barvy interpretuje (navíc jenom na konkrétní část scény).

Fotoaparát to umí dobře automaticky, ale jenom u typických scén. Můžete také nastavit vyvážení bílé podle konkrétních podmínek manuálně na fotoaparátu (zataženo, stín, slunečno zářivka aj.), ale já to už téměř nepoužívám. Fotografujte v RAW datech (pracuji tak vždy), kde je dodatečné vyvážení bílé bezztrátovým procesem a můžete si také vybrat jenom část scény.

Starý fígl spočívá v tom, že na scénu dáte standardní šedou tabulku, vyvážíte na ní ve Photoshopu nebo jiném editoru šedou a pak tutéž úpravu použijete i na další snímky.

11, 12 Slunce bylo na Moldavě v Krušných horách za obzorem a osvítilo scénu odrazem od oblohy. Výsledkem bylo modré světlo. Automatika vyvážení bílé takovou situaci sama neuměla vyhodnotit, proto je sníh výrazně modrý. U druhého snímku jsem vyvážení bílé udělal ve Photoshopu tak, že jsem určil sníh jako šedý (kdybych zvolil bílý, tak to bylo moc světlé). Úpravu jsem aplikoval jenom na plochy sněhu a to z 80%. Tento snímek je extrémní, proto, že světlo (slunce) už se odráželo jenom od modré oblohy.

Rozsah jasů

Dynamický rozsah oka (možnost zaznamenat jasy i stíny) je asi 15EV a po adaptaci na prostředí 30EV. Nejlepší fotoaparáty dosahují 14EV. Změna o 1EV znamená, že se jedná o dvojnásobné (poloviční) množství světla. Okem vidíte detaily ve velmi tmavých partiích scény i v nejsvětlejších místech, ale takové krajní jasy fotoaparát nezaznamená. Budou tam černé nebo bílé fleky. Zapněte si na pořád u svém fotoaparátu značení přepálených míst a míst zcela černých a podle toho upravujte expozici fotoaparátu. Tím nezměníte jeho dynamický rozsah, ale můžete určit, co má mít kresbu a co nikoliv (vždy na úkor toho opačného). Když fotografujete do RAW a máte Photoshop, tak něco málo vytáhnete i z přepálených a zcela černých partií.

13 Tak můj fotoaparát zobrazil velmi kontrastní scénu. Protože jsem věděl, že dynamický rozsah snímače fotoaparátu je menší než rozsah jasů scény, nastavil jsem expozici tak, aby byla dobře vykreslena část v průzoru mezi skalami na úkor tmavých partií, které už slouží jen jako rámeček. Proto jsou tmavé pasáže skal zcela bez kresby.

14 Pak jsem exponoval více snímků s různými expozicemi. Definitivní obrázek jsem vyrobil metodou HDR složením pěti snímků, aby bylo patrné, jak jednotlivé části scény pro nás vypadají. Naše oči nevidí scénu přesně takto, ale podobně zaznamenají všechny její části, o čemž jsem se na místě přesvědčil. HDR fotografie můžete dělat jenom u statické scény a výsledek je často dost nepřirozený.

Prostorové vnímání

Naše oči vidí prostorově a ještě to zdokonalí mozek. Každé oko vidí z jiného úhlu. Mozek z posunutých snímků a zkušenosti sestaví 3D obrázky. Fotoaparát to neumí, ale umí to částečně zařídit fotograf. Nejlépe to bude patrné na příkladech.

15 Snímek je bez popředí, plochý. Fotografie bez měřítka budí dojem, že se jedná o maketu a že i ty stromy jsou vyrobené.

16 Kompozice a výběr scény je to, co významně přispělo k prostorovému vjemu: Jsou tam nejméně čtyři zužující se linie (zeď, stromy a domky, dvě pásma hor), vzdušná perspektiva. Fotografie krajiny by měla mít hlavní motiv, popředí (kamenná zídka), střední plán (vesnice v mlze) a pozadí (hory), které je i hlavním motivem.

Malé, velké, podstatné

Naše smysly vnímají realitu v zorném úhlu asi 170° včetně okrajového, periferního vidění. V úhlu okolo 45° vnímáme detaily a úhel 1° je ten, kam se zaměřujeme se 100% využitím rozlišení a také subjektivním důrazem. Okolní detaily potlačujeme.

To je přesně důvodem třeba pidilidiček na fotkách z dovolené před hradem. Chcete tam mít celý hrad a manželku s dětmi před ním vidíte zřetelně. Na malé fotografii je tedy celý hrad a postavičky před ním už nerozeznáte a jsou tedy nepodstatné.

Jaké je řešení? Na jednom snímku zaznamenáte charakteristický detail hradu a plnohodnotné postavy včetně jejich výrazů. Na druhém snímku bude pouze hrad. Další možností je postavy umístit do popředí s větším odstupem od hradu. Jako třetí možnost můžete nafotit postavy z podhledu a nedaleko za nimi se vejde i vysoký hrad. Nevadí, že jeho linie se budou sbíhat.

17 Tady jsem využil menších, anonymních postaviček na fotografii, než se jeví ve skutečnosti jako měřítko ke zdůraznění monumentálnosti zámku Hluboká. Pokud bych vyfotografoval manželku před věžičkou u vstupní brány, tak by tato dvojice fotografií z výletu byla kompletní v našem kontextu.

18 Pro atmosféru situace jsem chtěl mít na fotografii polodetail toho pána a za ním docela unikátní osmnáctipatrový panelák. Nezbývalo, než jít k zemi a udělat to z hlubokého podhledu. Chomutov, projekt Humans of North Bohemia.

19 Kompozice obrázku způsobila, že dominantním prvkem i na fotografii je malinká postavička, ke které vede neomylně pohled diváka perspektivní sbíhání linií a rytmus pražců, což jsou silné prvky kompozice.

20 Žena vlevo dole je pro nás v reálu téměř neviditelná, protože je na okraji periferního vnímání, ale velmi podstatná. Chtěl jsem mít na snímku postavu tak, aby nezakrývala architektonické prvky. Žena vychází ven z fotografované scény, ale přesto je jako „cizí elementna fotografii velmi výrazná a neruší architekturu známé Lázeňské ulice v Teplicích. Fotografii mohu nazvat Lázeňská ulice v době koronaviru.

Rychlejší než oko

Oko funguje jako kamera. Zaznamenává jednotlivé obrazy ve frekvenci 1/30 vteřiny. Pak zaniknou a něco si zapamatujete. Fotoaparát umí zachytit momenty v řádu několika tisícin vteřiny.

21 Čas expozice 1/1000 sec. Takový okamžik nejsme schopni okem zachytit a mozkem zaznamenat. Umíme ho však předpokládat a zaznamenat fotoaparátem. Protože nevidíme rozfázovaný pohyb, musíme to zmáčnout naslepo a použít kontinuální snímání.

Hledej světlo! 23 fotografií

Povyšte hledání kvality světla na nejvyšší prioritu a vaše fotografie budou od tohoto okamžiku jiné, zajímavější.

Fotografové často vnímají světlo hlavně z hlediska kvantity v souvislosti s tím, jak mají nastavit expozici. Pro fotografa je však důležitějším parametrem světla jeho kvalita. Trvá to obvykle trochu déle, než na to adepti fotografického umění přijdou, respektive až se k tomu dopracují. Nyní to můžete realizovat okamžitě.

Světlo charakterizujeme především jako měkké nebo tvrdé. Pro měkké světlo můžeme použít výrazu rozptýlené, difúzní, jemné, stejnoměrné. V negativním smyslu také ploché. Rozptýlené světlo se vyskytuje, když je zataženo nebo ve stínu.

Jemné směrové světlo vzniká když slunce zakrývá mráček nebo na rozhraní světla a stínu. Je to nejlepší varianta pro fotografování lidí v exteriéru. V interiéru je osvědčené místo blízko oken.

Pomocí různě modifikovaných umělých světel můžete vytvořit celou paletu měkkých světel, pokud je to v daný okamžik možné. Používají se k tomu softboxy, odrazné desky, deštníky nebo stěny v místnosti jako odrazné. Když fotím svatby nebo jiné akce v tmavém interiéru, tak odraz blesku od stropu nebo stěny je nenahraditelným pomocníkem.

22 Arnošt Goldflam v teplické knihovně, kde nebylo dost světla. Odrazil jsem světlo blesku od bílého stropu a výkon v automatickém režimu blesku jsem korigoval o -1/3 EV. Tím se uplatnilo trochu i stálé světlo a vše působí přirozeně.

Tvrdé světlo je naopak kontrastní, ostré, hodně směrové, modulující. Na fotografiích vytváří světlé jasy, tmavé stíny a přechod mezi nimi je více méně náhlý. Tvrdé světlo působí dramaticky. Tvrdé stíny zdůrazňují strukturu. Nesvědčí portrétům, až na velmi kreativní výjimky. Typicky se vyskytuje za slunečného dne bez mráčku, kde není stín. Tvrdé světlo vytváří také automatický blesk bez korekce výkonu namířený přímo.

23 Ostré slunce udělalo v obličeji nepěkné, ostré stíny. Podle stínu za lavičkou poznáte odkud jde světlo. Elegantním řešením by bylo, kdyby se slečna posadila na protější stranu lavičky a vyfotografovat ji v protisvětle.

Z hlediska směru světla může být vůči objektu čelní, zadní (protisvětlo), nebo boční. V hlubokém stínu nebo pod velmi zataženou oblohou jde světlo ze všech stran.

Co se týká barvy, je světlo bílé, studené nebo teplé. Polední slunce v zenitu je bílé (bezbarvé), svítí ze shora a je na fotografování nejméně vhodné. Studené světlo je zhruba hodinu před východem slunce a hodinu po jeho západu (odráží se od modré oblohy). Přibližně hodinu po východu a hodinu před západem slunce nastává tzv. Zlatá hodinka. Fotografové vědí, že brzké ranní a pozdní večerní světlo je velmi zajímavé teplou barvou, přiměřenou intenzitou a vhodným směrem.

24 Rodinná fotografie, kterou jsem dělal při zapadajícím slunci v Duchcově. Právě podvečerní slunce ji dělá zajímavou.

Příliš slunce při portrétu v exteriéru je problém, pokud s sebou nemáte štáb s různými difuzéry a reflektory. Jsou jenom tři smysluplné způsoby, jak se vyhnete nepěkným stínům v obličeji na ostrém slunci. Jeden z nich je najít plný stín, ale pak bývá světlo ploché, nudné, se stejným jasem. Druhým způsobem je protisvětlo a třetím místo na rozhraní světla a stínu.

Třeba krajináři čekají na jejich světlo hodiny, dny i měsíce. Naopak reportéři se často musí spokojit se světlem, které je na místě děje, ale někdy mohou číhat na příležitost ve zvoleném světle (např. když chtějí s někým udělat rozhovor).

Několik ověřených postupů:

1./ Odlesk světla v očích (catchlight) na fotografii je velmi žádoucí. Uděláte je tak, že se bude objekt dívat z tmavšího místa do světlejšího nebo na něj uplatníte blesk se sníženým výkonem.

2./ Klasické, krásné portrétní světlo se nachází v blízkosti oken interiérů. Můžete ho snadno regulovat posouváním objektu blíže a dále od okna, směrem do středu místnosti i směrem do rohu místnosti.

25 Světlo oken míří na vzdálenější stranu tváře a ta bližší je osvětlena méně. Takové situaci se říká krátké svícení. Větší část tváře uměleckého kováře je ve stínu. Zužuje to obličej, což se hodí zejména u portrétů žen. V očích nechybí catchlight.

26 Nevěsta na chodbě teplického zámku. Také tady světlo plynulo od oken a ve tváři vytvořilo měkký stín. I zde je catchlight z okna před nevěstou.

3./Situace, kdy je postava na zastavěné ulici při slunečném dni. Z jedné strany se odráží sluneční světlo od domů a ty se stávají velkým softboxem a z druhé strany domy, v jejichž stínu je postava a které jsou také odraznou plochou pro zjemnění stínu na postavě. Nepotřebujete ani odrazné desky ani asistenty.

Další variantou je z jedné strany světlo nezatažené oblohy z otevřeného prostoru a z druhé strany velká odrazná deska v podobě světlé fasády domu nebo jiné vhodné plochy.

27, 28 První fotografie popisuje situaci. Otevřený prostor odkud jde na slečnu světlo trochu tlumené stromy a ono světlo se částečně vrací světlou plochou na blízkém domě. Výsledkem je měkké směrové světlo ve tváři slečny. Fotografoval jsem to v Mostě pro Humans of North Bohemia s přihlédnutím k článku o světle.

4./Portrétní světlo za slunečného dne je velkým problémem. Lidé se všelijak pitvoří a v obličeji jsou ostré stíny. Co s tím? Najděte nějakou stinnou oblast v těsné blízkosti oblasti osvětlené sluncem a tam umístěte fotografovanou osobu. Téměř ideální měkké směrové světlo můžete regulovat umístěním blíž nebo dál onoho přechodu.

29, 30 Velmi inspirativní je místo, kde se setkává osvětlení sluncem se stínem. Fotografovaného postavíte do stínu. Část obličeje blíž k osvětlenému místu bude jasnější a druhá část s měkkým stínem. Jak měkkým, regulujete vzdáleností od sluncem zalité oblasti. Na první fotografii jsem vyfotografoval celou situaci a na druhé je definitivní snímek.

5./ V protisvětle selhává automatické měření expozice fotoaparátů. Z toho důvodu bývají obličeje u portrétů podexponované. Upravte kompenzaci expozice okolo +1,5. Obličej se projasní. Projasní se i pozadí, proto se snažte fotografovaného umístit spíš před tmavší pozadí.

Pokud nekorigujete automatické měření expozice v protisvětle, bude zobrazen objekt v popředí jako silueta, což může být v odůvodněných případech žádoucí.

31 Slunce je schováno za Morovým sloupem. Protisvětlo, nasvícené kytky vpravo a záměrně kácející linie zámku v pozadí byly pro mě důvody pro atypický snímek Zámeckého náměstí v Teplicích se siluetou Morového sloupu.

32 Při tmavším pozadí světlo zezadu vytvořilo auru okolo obličeje a ve vlasech a tak zajímavým způsobem oddělilo hlavní motiv od pozadí. Koldům (kolektivní dům) Litvínov. Snímek pro Humans of North Bohemia.

Nechte jít fotografovanou osobu směrem od vás tváří ke slunci. V domluvený moment se otočí přes rameno a rázem je v protisvětle, které vytvoří tenký obrys světla okolo obličeje (rim).

33 Toto je varianta uvedené situace. Fotografovaná paní se na mě otočila. Podle stínu na sloupu je vidět, odkud jde prudké světlo odpoledního slunce a podle obličejů vedle sedících je vidět, jak by dopadl snímek, kdybych to vzal zepředu, což byla v daném případě zdánlivě jediná možnost, protože nemůžu v rámci Humans of North Bohemia lidi moc aranžovat.

Pokud je popředí snímku na dosah blesku, tak se na jeho prosvětlení v protisvětle hodí blesk na fotoaparátu, který míří rovně. Namíchání výkonu blesku je v takových případech docela alchymie. Nesmí to být moc poznat!

34 Ještě jednou použijeme tento snímek. Na projasnění stínu v obličeji jsem použil blesk a korigoval jeho výkon -1/3 EV. Protože blesk osvítil i strom v popředí, musel jsem ho ve Photoshopu ztmavit.

Neuvádím použití různých difuzérů nad modelkou, protože předpokládám, že nemáte všemožné asistenty.

35, 36 V Teplicích máme kulturák z 80. let minulého století od Karla Hubáčka, který navrhl také Ještěd. Fotografie dělí jeden den. Světlo bylo rozhodujícím parametrem. Podle oblohy poznáte, jaké bylo světlo.

37 K uskutečnění tohoto záběru jsem musel exponovat z protějšího domu, delším ohniskem. Světlo zatažené oblohy společně s padajícím sněhem bylo pro mě rozhodující. Evokuje to dálný východ měst v SSSR.

38 Navečer se zapadající slunce schovalo za obchodní centrum. Světla bylo stále dost, ale ne moc a rozptýleného. Kdyby bylo slunce výš, chlapci by byli zobrazeni jako siluety, nebo by byla obloha přepálená.

39 Svatební fotografie (Hněvín Most). Dost členité popředí v tmavém provedení jenom naznačuje a nechá vyniknout nevěstu v krásném světle.

40 Zadní světlo z boku rozzářilo vlasy slečny, aniž by zasáhlo obličej a vytvořilo tam ostré stíny. Snímek pro můj projekt Humans of North Bohemia.

41 V průhonickém parku jsem zachytil typickou podzimní scénu s listy v protisvětle. Já mám rád lidi i v takových scénách, proto je tam důležitým prvkem paní s dítětem.

42 W. A. Mozart kouká na budovy teplických lázní. Snímek jsem pořídil kvůli dlouhým stínům odpoledního slunce. Klasická věta zní: „Abyste měli zajímavé světlo, musíte mít zajímavé stíny“.

43 Fotografie lampy by neměla žádný smysl, pokud by tam nebyl její dlouhý stín v diagonální kompozici. Pruh bočního světla ještě zdůrazňuje strukturu zdi.

44 Poslední snímek je opět z mého projektu Humans of North Bohemia. Je na něm jeden z obyvatelů ubytovny „Modrá“ v Ústí nad Labem – Střekově. Aby to bylo patrné, nechal jsem téměř nerozostřené pozadí. Nejvíc mě zaujalo světlo na tváři pána, které je dost extrémní a výstižné. V první kapitole jsme probrali úvahu o vytvoření názvu snímku, tak tady by to šlo moc dobře. Ten pán se jmenuje Vojta.

Na závěr k tématu Světlo bych chtěl poznamenat, že je dobré, když si budete prohlížet fotografie s výraznými světly a stíny. Není to žádné opisování, ale inspirace. Mojí druhou poznámkou je fakt, že pokud se zaměříte na stíny a necháte se vést citem a emocemi, často se výsledek dostaví.

Rozmísti prvky v obraze! 23 fotografií

Zvol kompozici snímku. Já tvrdím, že pravidla kompozice jsou prospěšná, ověřená, fundamentální. Jsou také překročitelná, když máte pádný důvod.

Připomenu několik hlavních pravidel kompozice:

Fotografie má jeden hlavní motiv, který je obvykle ostrý, oddělený jasem nebo barvou, přičemž světlejší tóny a teplé barvy víc vyniknou. Hlavní motiv se může vymezit také umístěním nebo významem. Vedlejší motivy podporují nebo doplňují hlavní motiv.

Nejúčinnější umístění hlavního motivu je poblíž třetinové kompozice (zlatý řez).

45, 46, 47 Zlatý řez

Silným kompozičním prvkem jsou linie. Linie může být spojitá nebo pomocí více bodů naznačená.

Úhlopříčné linie vzbuzují pocit pohybu, vzestupu a sestupu, aktivity, dynamiky a rychlosti. Vyjadřují směr a představují napětí. Oživí statickou kompozici. Diagonální linie vedou pohled, nejlépe k hlavnímu motivu. Nemusí se srovnávat s okraji fotografie a mohou využívat více směrů.

48 Úhlopříčné linie zdůrazňují chvat zaznamenaného okamžiku.



Vodorovné linie navodí klidnější pocity a stabilitu. Klasický je např. horizont. Nejlépe jej umístíte do třetinové kompozice. Čím je důležitější spodní část obrázku, tím umístíte horizont výše a naopak.

49 Typická fotografie z dovolené. Zaujala mě symetrie slunečníků reálných a odražených ve vodě. Jsou tam dvě vodorovné linie slunečníků a horizont (rovný). Vešly se tam i palmy. No není to uklidňující snímek?

Svislé linie nám asociují víc pohybu a rychlosti nahoru či dolů, ale také pevnost a důstojnost (stromy, stavby, lidé). Několik vertikálních čar u sebe nám připomíná bariéru, plot. Jedna vertikála nebo horizontála nemá půlit obraz.

50 Divák hledí na Pegase zpoza mříží (okno hotelu), což je dostatečně symbolické.

Silně působí sbíhání rovnoběžných linií. Toto perspektivní zkreslení interpretujeme jako prostorovou hloubku. Nejlépe jej realizujete širokoúhlým objektivem na liniích vedoucích z popředí do pozadí. Čím jste blíž popředí, tím je efekt patrnější.

51 Tento snímek jsme už použili. Tentokrát nám demonstruje jak nabere dvourozměrná fotografie velké hloubky v třetím rozměru.

Zaoblené linie, neboli křivky mění směr. Vyvolávají pocit klidného (pokud jsou strmé tak rychlého), plynulého pohybu a stanovují směr, kterým bude divák prohlížet fotografii.

52 Jako když okem naskočíte na tobogán (teplická sportovní hala).

53 Třetinová kompozice hlavního motivu i mírné křivky k němu směřující, navozují klídek a pohodu babího léta v hornickém městě Most. Kostel se jmenuje Nanebevzetí Panny Marie a je slavný tím, že ho v roce 1975 vcelku přesunuli o 841 metrů ze starého Mostu, který ustoupil dolování uhlí, do nového Mostu.

Další prvkem kompozice jsou struktury. Vidění a sdělení struktury je velmi závislé na světle. Vyžaduje boční osvětlení z nízkého úhlu. Bez stínů není struktury. Struktura vyvolá v divákovi emocionální odezvu tím, že navodí jeho hmatovou představu. Zachycuje povrch předmětů.

54 Světlo z boku zvýraznilo strukturu. Je tam také zjevně naznačená diagonála pro směr pohledu. Cítíte pocit při dotyku?

Rytmus je založen na opakování podobných tvarů, vyvolává pocit pohybu, aktivity a směr. Může být pravidelný či nepravidelný a vede pohled určitým směrem. Jakmile oko zachytí v obraze rytmus, sleduje jej.

55 Rytmus ženských křivek je evidentní a navíc se téměř shoduje s rytmem přírodních křivek v pozadí.

Vzor je založen na opakování zhruba stejných tvarů v obraze. Vzor není rozmístěn směrově, tudíž pohled nikam nevede. Obrazový prvek, který přeruší vzor (strukturu) se stane výrazně dominantním.

56 Vzor a v něm rostlina. Bez ní by snímek neměl význam.

Další poznámky:

Větší plocha obrázku je ve směru pohledu nebo akce.

57 Ještě jednou Arnošt Golflam.

Objekt, který ruší obvyklý stereotyp scény velmi vybočí a strhne pozornost diváka.

58 Tady je hodně neobvyklý až hnusný prvek, který okamžitě strhne pozornost. Snímek jsem pořídil na dovolené ve Středomoří a evokuje různé otázky. Čestné slovo, že jsem to nenaaranžoval.



Vyjádření prostoru na dvourozměrné fotografii nejmarkantněji zdůrazníte pomocí lineární perspektivy. Ta spočívá v tom, že čím jsou objekty dál, tím se jeví menší. Do toho spadá i sbíhání linií. Je to poměrně rozsáhlé téma mimo možnosti tohoto kurzu. Jenom suše konstatuji: Zobrazení perspektivy je závislé pouze na snímací vzdálenosti. To znamená, že čím je fotoaparát blíže u objektu v popředí, tím se tento objekt jeví větší vůči pozadí.

Důležitým prvkem mnoha fotografií je měřítko. Pomocí měřítka umíme odhadnout velikost nám neznámých subjektů snímku. Zrada je v tom, že se nám to nezdá vůbec podstatné. V reálu to opravdu podstatné není protože sám fotograf je měřítkem, vidí reálně scénu v 3D a měřítko si lehce najde třeba otočením hlavy nebo úkrokem. Nejlepším měřítkem na fotografii je postava.

59, 60, 61 V Chemnitz (bývalý Karl-Marx-Stadt) mají největšího Karla Marxe na světě. Jeho hlava váží 50 tun. V prvním případě na fotografii není měřítko. V druhém případě je na stejné fotografii měřítkem manželka a v třetím případě je měřítkem osmipatrový panelák, který dělá Marxe ještě větším, protože Marx je blíž.



62, 63, 64 Prvním obrázkem je náš Vaňovský vodopád na Podlešínském potoce nedaleko Ústí nad Labem. Moc lidí ho nezná. Nemnoho vody padá z 12 metrů. Na druhém snímku je Toccea Falls. Je to známá atrakce ve státě Georgia. Mnoho vody se valí z 57 metrů, což je ovšem patrné až z třetího snímku, kde jsou dvě postavy, které splnily pouze funkci měřítka. Možná, že nejsem zcela objektivní, ale mně se zdají na první a druhé fotografii vodopády přibližně stejně masivní. Navíc ten náš vypadá jako tropický (dendrologové prominou). K mohutnosti našeho vodopádu na obrázku značně přispěl úhel záběru.

Rám v rámu je oblíbená kompoziční situace. Jak je patrné z názvu, na fotografii je zobrazen z něčeho rámeček a v tom hlavní motiv. Tím hlavní motiv spolehlivě zdůrazníte a snímek v neposlední řadě získá na hloubce. Není dobré používat rám v rámu příliš často, může se okoukat. Čím je vnitřní rám podobnější s vnějším okrajem obrázku, tím má větší účinnost.

65 I když je popředí dost členité a barevné, pohled diváka spolehlivě vede rámeček k hlavnímu motivu, tedy majiteli firmy, který pracuje na pile. Popředí dobře zobrazuje technické vybavení pily (včetně jejího hluku), střední plán hlavní motiv a pozadí výrobky z pily a taky vůni dřeva.

Michalangelo prý odpověděl na dotaz „jaké postupy používá při tvorbě soch“: „Prostě vezmu kus mramoru, odstraním vše co nemá být součástí sochy, dokud nezůstane jenom socha“. Jak jednoduché! Nabízí se analogie s fotografováním ve smyslu:“Prostě vidím scénu a fotoaparátem (objektivem) z ní vyberu vše co má být na snímku“. Pravda, v editoru můžu ještě něco doodstranit (oříznout, případně vyretušovat), ale pořád odstraňujeme, až na malé výjimky. Když máte v kompozici vše potřebné, vše, co dokresluje váš záměr, odstraňte zbytek!

66 V pražském centru DOX jsem zahlédl tuto minimalistickou kompozici. Vzal jsem to tak, aby tam bylo jenom toto.

Reportéři rádi uplatňuji vizuální váhu některých prvků v obraze. Některé prvky v obraze více přitahují pozornost diváka než jiné. Je to proto, že víme, co nám přinese víc informací (oko, obličej, policista) nebo v nás vzbudí pocity či tužby (krev, násilí, polibek, erotický kontext).

67 Fotografoval jsem na dovolené z terasy hotelu. Hlavní motiv je dominantním prvkem snímku, ač není ani velký, ani není v popředí. Je ale dál od ostatních prvků v obraze, všechno je pravoúhlé mimo oblouku bazénu s dívkou umístěnou ve třetinové kompozici. Evidentní je hlavně dominance významem (pro chlapa?).

Vyplň rám aneb obraz v obraze. 17 fotografií

V reálném životě se setkáváme s pohledy velmi bohatými na obrazové prvky. Pokud se na něco zaměříte, vnímáte to intenzivně, ale v kontextu okolí. Takové ambice u fotografií nemáme, spíš naopak. Řekl bych „mnoho zajíců, myslivcova smrt“. Krajina, reportážní snímek, portrét nebo zátiší jsou vždy výřezem scény. Fotografie se v tomto smyslu může inspirovat starými malířskými mistry.

Téměř každá fotografie v sobě skrývá jinou fotografii a mnohdy zajímavější než tu na první pohled. Naučte se vidět na druhý pohled! Opět je to umění vidět a opět se to dá trénovat i bez fotoaparátu.

68 Klasický příklad obrazu v obrazu. Tradičnější situace snad není – babička s vnukem. Mimochodem mladší babičky se nerady fotografují, protože už nejsou mladé. Je tam vnuk, babička i podzim. Máznuté listí v pozadí vůbec neruší, ale podzim se z toho dá vyčíst.

Nejčastější fotografickou situací je jeden hlavní prvek v popředí snímku. Máte dvě možnosti. Buď hlavním objektem zaplníte podstatnou část snímku nebo zaplníte jenom část snímku a zbytek bude jeho okolí, které doplní hlavní motiv. Samozřejmě mezi tím je mnoho nuancí, které jsou závislé na vašem odstupu, případně ohniskové vzdálenosti objektivu.

69 Fotografie děvčete v detailu, kdy hlavní objekt zakryl podstatnou část snímku a navíc zbylé pozadí je velmi rozostřené, neutrální a neruší hlavní objekt. Fotografoval jsem v Chomutově pro humansofnortbohemia.cz

Při uvažování o tomto parametru je rozhodující, zda chcete mít na fotografii detail něčeho bez rušivých prvků nebo menší hlavní prvek v souvislostech a vztazích s okolím. Otázka tedy zní: Je okolí hlavního obrazového prvku důležité pro obsah nebo kompozici snímku? V ateliéru je to jednoduché. Neutrální pozadí nic nepřinese ani neodnese. V exteriérech je to složitější a okolí snímku má téměř vždy větší nebo menší váhu. V souvislosti s tím neutrálním prostředím máte jednu velmi podobnou možnost. Tou je velmi rozostřené pozadí, které získáte pouze tehdy, pokud není snímač vašeho fotoaparátu příliš malý (telefony, kapesní foťáky) a pokud je ohnisková vzdálenost vašeho objektivu delší.

70, 71, 72 Všechny tři fotografie jsou z Prague Pride. První je detail dvou děvčat, z kterého se dá mnoho vyčíst. Pozadí jsem rozostřil, aby nerušilo tuto chvilku, ale je patrné, že se jedná o nějaký festival. Zasvěcení vědí podle barevného náhrdelníku z květin, že to je sobotní průvod hrdosti. Druhý snímek je polocelek, chcete-li polodetail. Chtěl jsem na něm mít ty rozjásané slečny v kontextu. Proto je i okolí zřetelné včetně ženy vlevo, která asi úplně nesouhlasí a včetně policie v pozadí. Třetí snímek je celek s hloubkou, který měl ukázat co to je, kde to je a kolik lidí se zúčastnilo. Popředí je nápis, linie balónků a vlajka.

Detaily a polodetaily jsou kořením série fotografií. Mohu zodpovědně říci, že při prezentaci a předání fotografií ze svatby nebo nějaké reportáže se zákazník vždycky zastaví u detailů.

73, 74 Svatební polodetail a detail.

75, 76 Celek a detail. Na detailu jsou na rozdíl od celku krásně vidět oči, které jsou bránou do duše. Snímek jsem pořídil v Mostě pro humansofnorthbohemia.cz

I fotografování detailů venkovských, městských nebo industriálních krajin má své nezastupitelné místo. V záplavě monumentálních pohledů na pole, lesy, louky a města je detail krajiny velmi dobrým počinem. Detailem v krajině může být dobře zakomponovaná kytička, ale i výřez z velkého celku pořízený teleobjektivem. Například detail skalního masivu při zvětšení na celý snímek získá velmi na mohutnosti. Navíc každý teleobjektiv způsobí tzv. kompresi perspektivy a tím „přitáhne“ jednotlivé linie hor k sobě. Zahlédnout detail v krajině je docela obtížné, ale scéna se mění pomalu, na rozdíl třeba od svatebních snímků.

77 Na fotografování horských masivů se používá obvykle širokoúhlý objektiv. V tomto případě objektiv s ohniskovou vzdáleností 135mm při daném odstupu „vysekl“ tuto část hor a tím také jednotlivá pásma opticky přiblížil k sobě. I umístění na úhlopříčku má svůj smysl (stoupání a ne-konečno). Vzdušná perspektiva pomohla oddělit vrstvy hor. Vzdušné perspektivě lidé říkají modrání dálek, což je výstižné.

78 Ještě jednou použijeme tento snímek jako klasický velký detail krajiny.

79, 80 Vznik detailu městské krajiny. Třetinová kompozice, diagonální křivka. Žlutooranžová a modrá plocha, oddělená šedou, jsou komplementární barvy, které leží v barevném kruhu naproti sobě a jsou vyvážené a kontrastní.

81 Komplementární barvy leží v kruhu naproti sobě.

Snímek se dá také vyplnit ořezem při editaci, ale je to jenom berlička. Za prvé: je to, jako když oříznete senzor svého fotoaparátu a nevyužijete všechny cenné obrazové prvky snímače. Za druhé: pro kompozici je důležitý odstup od fotografovaného, který má zásadní vliv na zobrazení perspektivy. Pokud byste řešili vyplnění rámu pouze ořezem snímku, vzdáte se významného kompozičního nástroje. Mimochodem, změnou ohniskové vzdálenosti objektivu bez změny odstupu nezměníte perspektivu snímku.

82 Ohnisková vzdálenost 90mm. 83 Ohnisková vzdálenost 27mm, stejný odstup. Snímek zobrazuje perspektivu stejně jako předchozí fotografie, která je v něm obsažena. 84 Tady je důkaz: Předchozí fotografii jsem ořízl v editoru tak, aby odpovídala prvnímu snímku. Oba snímky jsou stejné.

Fotografuj, dokud situace trvá. 7 fotografí

Významný francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson řekl - „Pro fotografy platí: Co uplynulo, uplynulo navždy“. Platí to zejména u fotografické reportáže a street fotografie, kde je to zjevné, ale také u portrétu nebo krajiny. Portrét je závislý na výrazu portrétované osoby a ten se mění. Krajina je velmi spojena se světlem, které je unikátní v daný okamžik a souvisí s počasím.

85 Most je velmi svérázné město. Proto jsem zasadil portrét do oblasti tzv. Stovek. Jsou to bloky domů začínající číslicí 100 a každý Mostečan ví, kde to je a jaké to tam je. Dal jsem si záležet na výrazu portrétovaného, jehož neradostný příběh jsem znal.

86 Není asi na světě fotografovanější scéna než pohled z mostu Ponte di Rialto v Benátkách. V létě přes den tam praží slunce shora a je v záběru. Všude jsou krátké ostré stíny, světlo je tvrdé a nemá hezkou barvu na tak romantické místo. Počkal jsem si tedy na dobu těsně před západem slunce (tzv. Zlatou hodinku), kdy bylo světlo měkké a teplé.

Reportážní fotografové mají jednu mantru, kterou vymyslel a precizoval opět legendární Henri Cartier Bresson. Říká, že objekt vašeho zájmu, objektiv fotoaparátu, vaše oči a srdce musí být v jedné přímce. Jak výstižní! Rozhodujícím okamžikem je situace, kdy měnící se fotografovaná scéna nejlépe vystihuje atmosféru děje ve všech souvislostech a tím jej na jednom snímku podá nejpřesvědčivěji. Podstatnou roli v tom hraje autorův subjektivní, osobitý náhled na děj. Je ideální, když obsahově silný snímek je i technicky dokonalý a zachovává kompoziční pravidla. Ne vždy je to ale možné. Často je obsah rozhodující. Z podstaty je to pochopitelné. Nejlepší reportážní fotografové tuší, kdy přijde rozhodující okamžik nebo z praxe vědí, že přijde.

87 Fotografii jsem udělal na protiromské demonstraci v Duchcově. Je na ní všechno, co jsem tam chtěl mít a byl to opravdu rozhodující okamžik pro zmáčknutí spouště.

Já bych Bressonův rozhodující okamžik klidně aplikoval na všechny typy fotografií, i když u reportážních to jde demonstrovat nejlépe.

88 Na Madeiře jsem chodil každý den okolo, až jednou slunce osvítilo útes s domky v popředí a zároveň nízké mraky zakryly část skály v pozadí. Trvalo to několik minut a pak to bylo fuč. Místní fotograf by asi našel lepší světlo, ale já jsem byl na dovolené.

Když jsem začínal vážněji fotografovat, propásl jsem mnoho okamžiků s tím, že to ještě není ono, ale nic lepšího už nepřišlo. Výsledkem byl horší snímek, než ten zamítnutý. Faktem je, že to bylo v době filmové, kdy každé exponované políčko něco stálo, ale vím, že se to stává i dnes, v době digitální. Proč tomu tak je?

Každý snímek má svoji kompozici, světlo, barvy, výraz (nejenom lidí), gestikulaci člověka. To je mnoho parametrů a mnoho kombinací. Nečekejte na ideální příležitost! Nemusí přijít nebo ji nespatříte nebo prováháte. Výtvarná umění jsou umění vizuální, ale jenom fotograf se při tvorbě musí definitivně rozhodnout ve zlomcích sekundy. Za tak krátkou dobu musí koordinovat oči, mozek, ruku (prst na spoušti), fotoaparát. Ne vždy jsme na to připraveni. Plné soustředění je docela vyčerpávající činnost a z vlastní praxe vím, že pohodlnost bývá příčinou nespatřených, respektive prováhaných momentů. Téměř u každé činnosti je velkým nepřítelem, s prominutím, lenost.

89 Tato situace trvala opravdu okamžik. V sobotním průvodu na Prague Pride je mnoho podnětů pro fotografa, mně se líbil tento moment. Je to o soustředěném pozorování, v tomto případě z Václavského náměstí na Letnou a to je dost dlouho.

Fotograf má možnost zúžit si časový interval na spatření a zaznamenání požadované scény. Čekáte v pozici, která vyhovuje vašemu záměru a ještě tam něco chybí. Základní premisou je, že to, co chybí, určitě přijde. Klasický případ je první manželský polibek na svatbě. V tomto případě dokonce sledujete, jak se blíží. Čím lépe si připravíte pozici, tím více času vám zbyde na finále i s pozadím.

90 Chtěl jsem udělat snímek známé Lázeňské ulice v Teplicích tak, aby tam byla architektura i někdo s rouškou k tématu Teplice v době koronavirové. Našel jsem si tedy v klidu úhel záběru, světlo a čekal na chodce s rouškou. Když vstoupila na scénu žena s rouškou, tak jsem ji nechal téměř vyjít ze snímku a pak exponoval. Na fotografii je jako „cizí prvek“ vlastně hlavním motivem, ale neruší architektonické prvky Lázeňské ulice.

Fotograf zátiší připravuje svůj snímek mnoho hodin, ale nakonec musí spatřit konečnou podobu, stejně jako ostatní fotografové inscenovaných scén. Takže i tady platí rozhodující okamžik v obecnějším smyslu. Podobně klasičtí krajináři čekají, až mrak propustí správné světlo, ale i oni mají ve finále dost času.

91 Klasické zátiší, ač se to nezdá, je časově dost náročná disciplína. Není radno moc experimentovat, protože to, co je oku lahodící, je prověřeno staletími. Na tomto snímku je patrná třetinová kompozice, světlo (stín) i interakce obou předmětů.

Naštěstí nikdo neví, jaká byla vaše vize, které situace jste promeškali a uvidí ty, které jste vytvořili. Tedy až na výjimky. Těžko se vysvětluje svatební série bez manželského polibku nebo reportáž ze setkání Joe Bidena a Vladimíra Putina bez snímku, kdy si stisknou ruce.

Závěr 2 fotografie

Známý americký fotograf Walker Evans (1903 až 1975) řekl: „Je to jako kdyby bylo v každém místě skryto nějaké tajemství a já ho mohu zachytit. Jenom já, a jenom v této chvíli je možno ho zachytit, může být objeveno jen právě teď a jen právě mnou“. Jeho dvě fotografie demonstrují, jak to Walker Evans myslel.

92 Bethlehm, stát Pensylvanie 1935. Domy a ocelárna.

93 Evansova nejslavnější fotografie. Allie Mae Burronghsová se stala symbolem velké hospodářské krize. Mě na tom fascinuje, jak se tato žena stala „nesmrtelnou“ díky fotografovi.

Přeji vám, abyste našli a zachytili mnoho tajemství.