Fotil jsem turisty, jak fotí Prahu
Podle Prague City Tourism navštěvuje Prahu stále víc turistů. Rozhodl jsem se na to podívat jako fotograf. Zvolil jsem si téma „Turisté fotografují“.
O víkendu byla Praha plná turistů a našince aby pohledal. Zatím si ještě turisté nefotí domorodé obyvatelstvo, které mohou o víkendu potkat, ale kdo ví, jak to bude dál. Zaměřil jsem se tedy na turisty, ale jenom ty, co fotografují. Tím jsem moji zájmovou skupinu o něco zmenšil.
Uvědomil jsem si při tom, jakým fenoménem je dneska fotografování. Důvody jsou jasné: Všichni mají u sebe nějaký fotoaparát, fotky jsou zadarmo a v neposlední řadě je mohou okamžitě sdílet. To jsou sakra pádné argumenty.
Nechci vypadat jako dinosaurus, ale musím připomenout „starý“ systém: Vezmete foťák, koupíte film (12, 24 nebo 36 snímků), za peníze necháte někde film vyvolat a udělat papírové fotky (do týdne a v době dovolených do 14 dnů), ukážete papírové fotky přátelům. Nevýhody jsou patrné a nebetyčné, ale vidím i výhody. Lidé si rozmýšleli, co a jak mají fotit, protože za nepovedené fotky zaplatili stejně jako za povedené. Dalším faktem je, že když někdo donese zaprášenou krabici s fotografiemi, má to neopakovatelné kouzlo. Navíc ty fotografie jsou prakticky nezničitelné, doma vždy po ruce a možná i další generace si je nejméně jednou prohlédne.
To se vůbec nedá říci o plných, nepopsaných discích nebo DVD. Třeba 200 variant Tomáška u narozeninového dortu, nebo 30 fotek orloje si možná jednou prohlédne autor. V lepším případě výběr ukáže rodině a přátelům. Pravděpodobně nikdo už je nikdy víc neuvidí. Některé fotografie jsou úplně v čoudu, pardon v cloudu.
Po malé odbočce se vracím k mému úkolu, fotit turisty v Praze, jak fotí. Jsou to vlastně specifické street fotografie. U nich je zásadní volbou ohnisková vzdálenost objektivu. Se širokoúhlými ohnisky (14 až 35 mm FF) vypadají objekty v popředí scény na snících blíž a větší. To dává fotografiím prostorovou hloubku a kontext. Směrem k okrajům se vše jakoby natahuje. Divák je vtahován do dění na snímku. Linie jsou výraznější.
To vše platí pod podmínkou, že jste dost blízko objektu v popředí. To zase nutně znamená, že pro fotografované lidi budete často zřetelně viditelní a váš záměr bude zřejmý. Já to pokládám za výhodu. Řeším to vždy buď zdvořilým úsměvem, nebo otázkou, jestli si můžu udělat fotografii. Lidi se v podstatě rádi předvádí. Tady jsem to řešit nemusel, protože všichni byli zaujati svým fotografováním.
Tento typ snímků dělám téměř výhradně širokoúhlými až základními ohnisky také proto, že chci být v interakci s lidmi, které fotím. Nemám vyloženě nepříjemnou zkušenost.
Teleobjektivem pracujete ze zálohy, tedy z dálky. To je důvodem zahuštění prostoru. Vizuálně potlačují význam objektů v popředí a zvýrazňují prostorově menší pozadí. Dochází ke kompresi perspektivy, která zdánlivě snižuje vzdálenosti mezi prvky na snímku směrem od diváka.
U pouliční fotografie je nejurgentnější činností fotografa zmáčknutí spouště v pravý okamžik a volba úhlu záběru. K tomu potřebujete trochu nadání a hodně tréninku. Musíte odhadnout, jak bude děj probíhat. Nejlepší záběry jsou těsně před vrcholem akce. Můžete si vypomoci sekvenčním snímáním, ale dlouhá sekvence vyplaší fotografovaného.
Pozadí sice nebývá u pouliční fotografie dominantní, ale je důležité. Nezapomeňte kvůli hlavnímu motivu na pozadí. Pro diváka je reportážní snímek čitelnější, pokud si odpoví alespoň na některé otázky: Kdo (to je), co (se děje), kde (to je), kdy (to je) a konečně proč (jste to fotografoval).
Práce s hloubkou ostrosti je nedílnou součástí u tohoto typu snímků. Pokud je pozadí rušivé, rozostřete jej, stejně jako když chcete zdůraznit jinou část snímku. V opačných případech nechte pozadí ostré. U street fotografie máme odlišná technická očekávání než třeba u fotografie studiové nebo krajinářské. Jistá technická nebo kompoziční nedokonalost dokonce může snímkům dodat autentičnosti, hlavně v případě, že zobrazený okamžik stojí za to.